A bylo jitro, den prvý - A bylo jitro, den prvý

Věty kurzívou nejsou moje a dokonce ani J. K. Rowlingové.
Patří Tomáši Halíkovi.

A/N: Za beta-read děkuji Danae, jíž také tuto povídku věnuji.



A bylo jitro, den prvý


Jsem starý.
Někteří mě nazývají moudrým, jiní bláhovým.
Pravdu nemají ani jedni. Stáří leckdy nebývá moudré, naopak, mnohdy bývá bláhové. Jsem starý a nejsem bláhový, to však neznamená, že bych nechyboval.
Chybuji.
A pochybuji.
Jen ti, které pýcha zaslepila, nepochybují. Jejich chyby pak bývají mnohem horší. Fatální.
Lord Voldemort nepochybuje o své síle. Proto je zranitelný.
I já jsem zranitelný.
Jen jinak.
Znám své limity. Svoje prohry. Snažím se nezavírat oči před svými strachy. Mým největším strachem je to, že bych snad někdy mohl zapomenout na důležitost pokory. Moc k tomu často svádí.
Já tu moc mám.
Ale pokora a vědomí vlastní moci se vzájemně nevylučují. Nikdy se nevylučovaly. Další věc, kterou Voldemort nikdy nechápal a nikdy nepochopí.

Dnes řeknu Harrymu, aby se připravil. Nevím, jak skončí dnešní den. Připravuji se na další riskantní podnik. Něco se otevírá. Jako by se někde pohnuly těžké železné dveře, které mi doposud zůstávaly uzavřeny. Možná jsou to poslední dveře, které ještě zbývají.
Dnes v noci se hvězdy zdály hořet. A za nimi se tetelilo cosi, co jsem tam ještě nikdy neviděl. Přesah jinam. Do tmy a do ticha.
Něco se změnilo.
Něco se stalo, a já netuším co. Někde se pohnulo soukolí a ozubená kola zapadla do nových kolejí. Hvězdy planuly novým světlem. Dívám se jinak. Vnímám jinak. Práh nového tu možnost dává. Práh nového je úžasné místo, z něhož mohu vidět oba světy. Oba světy.
Přál bych si, aby to neznamenalo to, co si myslím. Ne kvůli sobě. Kvůli ostatním. Nechci odejít příliš brzy, protože Harry není připravený. Ale bude vůbec někdy? Je možné být připravený na takový osud?
A je možné, aby byli připraveni ostatní? Příliš si zvykli, že se postarám. Vždycky jsem se postaral. Vždycky jsem tu byl. Zvykli si příliš.
Je možné, že to, že jsem to dopustil, je moje největší životní chyba. Moje největší provinění.
Nemůže být větší.
Nemůže být. Hvězdy planuly. Bojím se, že vím, co to znamená.
Gong v dálce duní. Slyším jeho tep. Přechod jinam. Okamžik prolnutí. Ticho rezonuje a rozléhá se. Přál bych si, abych mohl některé věci udělat jinak a lépe.
Ale nepřeji si, abych byl některé věci neudělal. Neudělal jsem nic, za co bych se musel na sklonku života hanbit. Toho jsem zůstal ušetřen.
Ano, obávám se, že vím, co to znamená. Nadchází okamžik prolnutí světů, jež jinak zůstávají odděleny. Okamžik přechodu je požehnaný čas, kdy mohu slyšet zaznění věčnosti. Vždyť i můj strach je věčný. Vždycky se lidé, všude na světě, strachovali o ostatní.

Slunce září.
Nemyslím, že dnešek má být temný. Není v něm zlo. Ne toho rázu, který by mne pohnul k obavám. Prosvětlený čas. Ano, to je kairos, čas příhodný, hodina pro víru. Víru jako odvahu vstoupit tiše, s žasnoucím srdcem a s důvěrou do nových prostorů.
Možná, že je to pokyn, který jsme dostali pro okamžik vstupu do nového věku i pro hodinu naší smrti.
Dnes je první den, kdy má světlo takovou chuť. Takovou barvu.
Teče.
Tančí.
Je to legrační.
Najednou mám hroznou chuť na citrónové bonbóny.